Volný pád … soudobá realita

Volný pád … soudobá realita

Venku je vedro k padnutí a zástupy řidičů uvězněných ve svých plechových kraksnách bez klimatizace trčí v klasické dopravní zácpě ve městě, v tomto kontextu vtipně nazvaném Los Angeles, tedy městě andělů. Jsou tam tak dlouho, až jednomu řidiči tzv. rupne v kouli. V jaké kondici jsou naše nervy právě teď?

ČSFD

Kanál, kde filmový nadšenci hodnotí zhlédnuté filmy, drží tento kinematografický klenot, kterým Volný pád bezesporu je, už celá desetiletí vysoko, na obdivuhodné hodnotě 85 %. Takových filmů je opravdu málo. Téma, kdy se jeden úředník dostane do takového stavu, že mu to zlomí mysl a vykročí z vozu se slovy „Jdu domů,“ se rozjíždí příběh, kde není cesty zpět.

Ve snaze zavolat si, se pokouší rozměnit si peníze v jednom malém obchodě. Ano, tenkrát ještě nebyly mobily, psal se rok 1993. Prodavač to odmítne a jemu rupnou nervy. Všechno tam rozmlátí baseballovou pálkou. Tu posléze mění za nůž, pak pušku a nakonec má v ruce samopal. Je to jako v klasické střílečce pro děti, kde po každé uzavřené misi se mění na „lepší“ zbraň.

Velbloud, nebo komár?

Ony zbraně zmiňuji záměrně. Je v nich patrná gradace. Na začátku v podstatě není problém. Pak se ale přidá k bezmoci vztek. To všechno je třaskavina kupící se v nitru jedince a zápalný knot je připraven na první jiskru.

Když nám před rokem řekli, abychom zůstali doma, zůstali jsme. Když nám řekli, že máme udělat tohle, udělali jsme to. Nejsem méně či více unaven tím, co se kolem děje. Nechci načínat téma, ze kterého je každému už přinejmenším „šoufl“. Jen si říkám, že už je to rok, kdy jsme na silnici nechali svá auta a poslouchali. A děláme to pořád. Posloucháme, co máme dělat, co dělat nemáme. Proč musíme tohle a proč musíme tamto.

Bez vzoru v pozoru!

Když zemřel Václav Havel, ke kterému vzhlížel celý porevoluční svět, bylo jasné, že odešla nejen ikona sametové revoluce, ale i slušnosti. Zmizely nám před očima vzory a na Hrad se nám dere další soudruh Husák. Je až neuvěřitelné, jak jsme my lidé slepí, hluší a tíhneme (někteří) ke stádovitosti.

Co chci vyjádřit, není revolta proti opatřením. Musí být. Já se ale udivuji nad tím, co všechno vydržíme. Jak dlouho dokážeme poslouchat jednoho vrcholně neschopného člověka, který si z této země udělal dojnou krávu a předvádí nevídané kotrmelce a pořád se drží. A vlastně mu k tomu stačí jen neustále opakovat dokola, že on je jediný schopný a že je krizový manažer. Ale v tom jediném mu musím dát vlastně za pravdu. Jen trochu jinak. Dotáhl nás do krize. Tudíž se stal manažerem krize, kterou sám vytvořil.

Poslušné oběti

Na druhé straně jsou ale oběti jako děti, matky samoživitelky, hoteliéři a desítky dalších zoufalých oborů a zmatení občané, kterým už se logicky nechce poslouchat a hlavně, už nemají kde brát sílu, kolikrát ani na to žít. „Řekl jsem pět, myslel jsem deset!“ sekýruje v Pelíškách svou dceru Jiří Kodet a všichni se smějí. Řekli jsme měsíc, mysleli jsme rok. Řekli jsme čtvrtý stupeň, mysleli jsme pátý apod.

Dnes ráno na mě křičela paní, že nemám roušku. A já už ani nevěděl, že ji musím mít. Tak dalece jsem ztratil zájem o to, co se děje. Vadí mi, že jsem nucen naslouchat verbálně nízkému, obsahově ještě nižšímu obsahu, kde se mění názory jako blížící se jarní počasí.

Na jedné straně člověk mastící si kapsu a na druhé straně nadělané díry do kapes lidem, kteří nemají ani sílu se ozvat. A taky komu? Nikdo neposlouchá. Máme tu znovu telefon jen s naslouchátkem na jedné straně, bohužel zrovna té naší.

Pohár emocí plný až po okraj

A tak si říkám, kde je náš strop? Kam až to zvládne vydržet lidská ne vůle, ale obyčejná mysl? Mluvím o tom, co tohle dělá za paseku s lidskou psychikou všude tam, kde je opravdu zle. A to já patřím mezi ty šťastné, co nemusí neřešit školku, školu, ani krachující firmu, neb třeba já už jsem stihl úspěšně zkrachovat ještě před pandemií.

Nyní ovšem, jak se projevuje omezení pohybu, kdy nesmím tohle a pak ještě tamto, je to náročné i pro mě. Tlak v papiňáku se hromadí a přetlaku pomáhá ventil, kde se upouští pára. Když se ale papiňák zavře i s ventilem, prostě bouchne. A následky? Ty si ponesu já, jako neposlušný občan.

Král Kazisvět I.

Chce se mi vylézt na kopec a zakřičet z plna hrdla vztekem, ale nemůžu, nesmí se tam. Nesmím se opít v hospodě, kde bych si zanadával s kamarády, vypil svá dvě piva a šel domů. Nesmím nic a nesmím ani nic říct. Musím poslušně přihlížet manažerské neschopnosti. Nesmím ukázat prstem na toho, jehož neschopnost a drzost sahá do nebes, protože bych za to mohl dostat trest. Mohu se modlit jen za jedno, ať boží mlýny melou pomalu, klidně pomalu, ale jistě. Tak snad…

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com