Přemýšlím. Přemýšlím nad tím, proč tuto činnost mozek vůbec provozuje. Mimo základní životní funkce, které navíc řídí automaticky, prostě zaplavuje naši mysl milionem myšlenek denně. Proč?
Není ničeho většího než touhy
Ničeho krásnějšího než lásky
A ničeho šlechetnějšího než soucitu
Přesto hledáme mnozí své štěstí jinde
Klobása s cukrovou vatou
Myšlenky křičící jedna přes druhou, jako hlasitá hudba linoucí se ze všech koutů na pouti. Jedni lákají sem, druzí tam. Jak už víme, nelze mít všechno a musíme jít cestou výběru. Čemu dát přednost? Ochutnat cukrovou vatu, nebo se vrhnout na horskou dráhu? Vím, jde jít s cukrovou vatou na horskou dráhu. Nebo se to může dít jedno po druhém. Ale některé věci prostě míchat nelze, a to je podstata oné parafráze. Nelze se věnovat několika myšlenkám najednou. Vévodí vždy jen jedna. Ta, kterou si vybereme my, vlastní vůlí?
Kterým myšlenkám dáváme přednost? Těm, co nás vedou k touze po svobodě. Po svobodě mysli, těla i ducha? A jak se stane to, že máme pocit, že dokážeme něco pochopit? A děje se tak vše jen díky tělu, ve kterém žijeme, nebo nechápeme vůbec nic, znovu díky tělu, ve kterém žijeme, a právě ono je hranicí, proč nemůžeme pochopit? A co? Svou duši, život, vzdálené principy?
Ind není indián
A tak si žijeme v rámci zažitých konvencí a někteří svá srdce napojujeme jen na majetek. A co to vlastně je majetek? Jednoduše nesmysl. Když se původních obyvatel Ameriky, Indiánů, ptali dobyvatelé země, čí je pozemek, na kterém domorodci žijí, vlastně nerozuměli ani otázce a smáli se. Nevěděli, o čem mluví, protože neznali „vlastnit půdu“, byla přece země samotné. A ani to není projev nějakého vlastnictví. Země prostě jen je, stejně jako my pouze jsme.
Jediné, co vlastníme a co je s námi bytostně spjato, je jen naše nitro. Poslední roky jsem bydlel na samotném dně své duše. Deprese, bezmoc, beznaděj a další nekonečný slovník negativ, byly denní realitou. Co jsem tam na dně ale našel, bylo jako najít klíče od vlastních pout, které jsem si navíc sám nasadil. Teprve na dně jsem proti všem očekáváním našel bohatství. Na místě, kde už vlastně vůbec nic není, žádná naděje. Teprve tam a tehdy jsem si uvědomil, že na ničem z tohoto světa nezáleží. A všechno je navíc zcela konečné. Věčnost neexistuje. Jen ono verbální označení časového ohraničení opravdu dlouhého období. Někteří tak tíhneme k „něčemu“, co tu nikdy ani nebylo.
„Spadlo Ti to, seber to!“
Co naopak existuje plně, je cesta k pokoře, lásce k sobě a k životu – který bolí. Bolí jako řezná rána, jejíž krvácení nejde zcela zastavit. Jde zmenšit, na chvíli. A cesta z toho všeho vede jen skrze smíření se se skutečností, že tak to prostě je…
A proto krása bydlí v bolesti. Ale proč nás posouvají útrapy a tragédie, a ne hezké okamžiky? Nenesou ponaučení? Jsou jen čokoládou v jinak těžkém dni?
Naléhám. Na sebe, na příčinu vší bezradnosti. Vzdávám se touhy. Vlastnit, cokoliv si přát, radovat se.
Pláčeme a slzy příští z naší tváře, neb ze sebe ždímáme svou bolest. Stejně jako z jablka se line mošt, když sevřené je v beznaději.
Perverze
Znásilňujeme se k činnostem, které cítíme, že nejsou ty správné. Naléháme na sebe tam, kde bychom si měli ulevit. A tak hledám místo na zemi pro svou duši. Jako část puzzle, která má někde své místo. Ale sotva jen tuším, kam ten malý dílek položit, kde bude dokonale pasovat.
A v tom mi to došlo. Jediné takové místo existuje uvnitř mého těla, myšlenek. Je to má duše, kde už je všechno dávno dokonalé bez mého vlastního přičinění. Místo bez potřeby jakýchkoli změn. A tak pravím: „Člověče, přihlížej jen svému nitru…“
Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com