Máj, lásky čas…

Máj, lásky čas…

Láska je v určitém pojetí „jen“ chemický proces zaručující životu jeho nejdůležitější potřebu, přežití! Činí tak prostřednictvím předávajících se genů, jež se neustále zlepšují, aby co nejdokonaleji obstály v potravinovém řetězci. Tak na lásku nahlíží věda. Jak jí ale vidí člověk, romantik?

Co s námi dělají zkušenosti?

Domnívám se, že lásku zažil ve svém životě asi každý. Kdo ne, toho jistě ještě čeká… Na lásku nahlíží každý dle tíhy svých zkušeností, které determinují jeho přístup k ní. Čím jsme starší, tím jsme zraněnější, v následku toho tedy zkušenější a měli bychom být v mnohém i poučeni. Mnohdy však nejsme. A to je právě onen problém, který mnohé z nás vrací vždy na začátek a nechá nás propadnout jako ve škole. Někteří tak „zkoušku dospělosti“ absolvujeme ve středním až pokročilém věku.

Jak s námi pracují emoce?

Když vzplaneme, zahoříme, prostě zamilujeme se, doslova propadneme nejsilnějšímu pozitivnímu pocitu, který v těle lidské bytosti můžeme zažít. Jako bychom se v tu chvíli ocitli na jachtě, do níž se na otevřeném moři ukrutnou silou opírá vítr. Marně se snažíme držet směr. Lítá to s námi ze strany na stranu, nahoru dolu, až se stane, že tu bouři emocí někdy prostě nejde ustát. Neodbornou terminologií tento proces nazývám syndromem zchozených jističů. Prostě jsme mnozí tak plni emocí, že nám vyzkratují logické myšlení a veškeré ratio.  

Život chce přežít

Je až neuvěřitelné, co v nás ten pocit vyvolává. Kolik síly se v nás probouzí. Jsme jako lososi přeskakující přírodní jezy proti proudu, jen aby se mohli vytřít ve vodách, kde jim to někde hluboko velí instinkt – příroda. Je to kód, který si v sobě nikdo nedokáže představit dopředu, ale když přijde, každý ho pozná. Je to ta nejkrásnější emoce, kterou nám bůh, život, vesmír, nebo jakákoliv jiná entita nadělila. Ona slast je medem, pro který se ženeme. Nic nám na rtech nechutná lépe než polibek, a nic nám nevoní víc než náš protějšek. Nebo alespoň takový bychom si měli vybírat. Je to tajná zbraň genové predikce, která nám tím jasně dává najevo, kdo je pro nás nejvhodnější potencionální rodič našeho společného dítěte.

Fascinace druhým

Když jsme opravdu zamilovaní, dokážeme být tací, jací jsme nikdy před tím nebyli. Jsme lepší, snažíme se a máme v sobě nekonečný zdroj energie pro zdolání všech překážek. To všechno jen proto, abychom se dostali do blízkosti světla, které vidíme v očích toho druhého, když v něm zažehneme lásku. Ani obraz samotného Moneta, jež dokázal mísit barvy plné emocí a svěží energie, nedokáže upoutat naši pozornost na tak dlouhou dobu, jako to umí láska. Upřeným zrakem v takových chvílích hledíme dlouhé hodiny na toho druhého s pocitem, že nám bůh seslal na zem samotného anděla. Jeho doteky prostupují tak hluboko do naší duše, že se cítíme býti konečně plni. Blaženost z přítomnosti, věčné spojení a splynutí, jež chceme, aby bylo věčné. To všechno jsou pocity, které tak blahobytně sytí naši duši. Shrnuto dohromady, to všechno je celistvým souborem, jež si dovolím nazvat nejkrásnější drogou života.

Život s láskou

Mnohdy se stane, a je to téměř nevýlučné, že z nás láska vyprchá, jako když na pivu spadne pěna. Upíjíme dál jen zvětralé pivo, které už nám po chvíli přestane chutnat úplně. A tak sáhneme do lednice pro další. Hm, ten lahodný první lok – než to zase zvětrá.

Asi nejde, a je to znovu dáno přírodou, jež nám umožňuje onen „amfetaminový“ večírek jen po určitou dobu, abychom spolu zůstali až do smrti. Chemická reakce ponejvíce vydrží do oplodnění a následně do věku, kdy příroda považuje děti za samostatné, aby přežily. Ne do 18, zhruba do 5 let.

Když si ale vybereme k sobě partnera či partnerku, kterých si můžeme vážit, kteří nás nefascinují jen svým vzhledem, můžeme k nim vzhlížet celý život. Jistě, je to všechno také o hromadě práce na sobě a na vztahu, když se to ale povede, je možné zažít něco tak neuvěřitelného, že stojí za to se o to pokusit a věřit, že se to podaří právě vám. A mysleme na jedno, není to o tom druhém, ale o nás…

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com