Byl jsem si dnes odpoledne po práci nakoupit v prodejně pracovních oděvů. Ano, umím pracovat i manuálně, a dokonce jsem se jeden čas živil i se sbíječkou v NYC, ale o tom třeba jindy. Chtěl jsem se podělit o zážitek, který mi vyrazil dech a nezažil jsem ho nikdy dřív, a vlastně jsem o něm ani neslyšel. Teď si jen lámu hlavu nad tím, jestli se z něj mám radovat, nebo mě má spíš přivést k zamyšlení, či rovnou k pláči.
Dělání, dělání, všechny smutky zahání…
Na tomhle písničkovém, potažmo pohádkovém rčení něco bude. Opusťme prosím prostor komunistické masáže zneužívající svůj vliv na vyrůstající mládež a připusťme pouze onen holý fakt. Když něco tvoříme rukama manuálně, mozek se soustředí na onu činnost, a pokud ona práce není již rutinní záležitostí, intelektuálně tzv. „vopočneme“.
Jal jsem se vybavit na jednu činnost, ke které jsem potřeboval ochranné brýle.
„Mohu si je vyzkoušet?“ zeptal jsem se raději paní prodavačky v prodejně pracovních oděvů, neb v nastalé době se jeden bojí čehokoliv dotknout, nedej bože vyzkoušet.
„Jojo, určitě!“ znělo rozhodně od milé slečny a já po rychlém vyzkoušení vložil brýle za tři stovky do velké kapsy svých šortek, abych mohl dál nakupovat s volnýma rukama.
Krádež za bílého dne
Abych nezdržoval. Ono už jsem asi hodně naznačil v předchozích řádcích a jistě vám to všechno už došlo. Zkrátka po tom, co jsem si na chvíli vložil brýle do kapes, už jsem je tam prostě nechal a všímal si jen pracovního oblečení, které jsem měl hozené přes ruku. Hezky jsem zaplatil, poděkoval a v klidu odkráčel.
Teprve když jsem plnil kufr svého vozu, všiml jsem si, že mám v kapse pořád ty brýle. Běžel jsem hned zpátky a omluvil se slečně slovy:
„Nezlobte se, ale já jsem Vám omylem ukradl brýle!“
„Aha, to jsou ty, co jste si zkoušel?“
„Ano, prostě jsem si je dal do kapsy a už jsem na ně zapomněl.“
Slečna ani nemrkla, namarkovala je a najednou začala vyplňovat nějakou zelenou kartičku. V hlavě mi jelo: Co vyplňuje a proč? To bude asi záručák, ale na pracovní brýle? A pak mi to podala brýle i s lístečkem do ruky a řekla:
„Tady máte stokorunový poukaz za poctivost!“
„Ježišmarjá, vždyť já vám něco ukradl, tak mi za to přece nebudete ještě dávat kupon?!“
„Ale vrátil jste se!“
Zcela zmaten jsem přes jistou nevoli kupon přijal, a pak mi to došlo.
Marnost nad marnost
Bylo mi vlastně smutno z toho, že jsme dnes tak daleko, že si za poctivost, která by měla být samozřejmostí, děkujeme, a dokonce se za ní neváháme odměnit. Tohle není o mých vlastnostech, nebo o hezky lidské reakci slečny na pokladně. Oprostěme se, prosím, v příběhu od obou aktérů a hledejme pointu celé situace.
Jsme vážně v hledání lidskosti tak daleko, že se samozřejmosti vytratily a my je musíme odměňovat, aby nám zůstaly? Je krásné to, že jsem dostal pochvalu a „bonbon“, nebo je to naopak smutné, protože si za chvíli budeme děkovat za jakýkoliv projev slušnosti, protože mezi lidmi mizí jako víra dospívajícího dítěte ve Vánoce?
Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com