Jeden velmi starý „vtip“ vypráví o tom, že jeden muž má souseda a ten má tlusté, tedy hezky vykrmené prase. Přijde bůh a zeptá se ho, co by si přál, a že mu přání splní. „Soused má vypasené prase, chci, aby mu chcíplo!“ Trochu šok, že? Tedy pokud tento desítky let starý „vtip“ už neznáte. Je jasné, kam tím mířím. K vlastnosti nám některým lidem tolik blízké, závisti.
Rozuzlení
Také jste čekali na to, že si onen bohem oslovený člověk bude přát stejně vypasené prase? Proč se tak nestalo? Pokud tento „vtip“ zobecníme a nahlédneme na rovinu, kterou skrývá, uvidíme pravou tvář oné pohnutky.
Skoro bych řekl, že vše vychází z vlastní nedůvěry a lenosti. Tedy, pokud bych věřil ve své schopnosti, jistě bych si přál to stejné, co má ten, kterému danou věc závidím. Ale protože si nevěřím, jsem soudný a vím, kde jsou mé hranice, raději si přeji, aby o danou věc ten druhý přišel. Dalším důvodem může být jistá lenost. Možná za sousedovo úspěchem vidím nějakou píli a té se mně nedostává. Tak raději ve svém přání vyslovím zlověstnou touhu, aby o to, co mu závidím, přišel.
Můj hřích
Když se na danou věc podíváme optikou onoho postiženého, uvidíme zase trochu odlišnou věc. Mou snahou není se povyšovat a tvářit se, že jsem nikdy nepřál nikomu nic zlého, lhal bych a lež nesnáším. Nikdy jsem ale nikomu nic nezáviděl a každému vše naopak přál. Mám radost z úspěchu druhých a závist je mi skutečně vlastností cizí.
Ne tak ale přání, aby přisel na někoho boží soud, trest, nebo mlýny. Několikrát v životě jsem zažil situace, kdy jsem si opravdu přál něčí neúspěch. Vždy, když mi ten někdo ublížil. Jsem přesvědčen o dobru, ne svém, ale lidském, a tak se domnívám, že zlo se v člověku nezrodí jinak, než jako reakce na podnět. Ano, zákon akce a reakce.
Pamatuji si, jak jsem si přál, aby jeden můj bývalý zaměstnavatel zkrachoval. To proto, že se k lidem choval doslova jako k onuci a každý měl být vděčný za to, že pro něj vůbec může pracovat.
Čekal jsem pár let a stalo se. Je to strašné, ale měl jsem z jeho pádu radost a pocit zadostiučinění.
Ctnosti
… jsou zcela mimo záběr toho, co jsem právě napsal. Jsem si toho vědom a kaji se. Na druhou stranu vnímám, jak silně nespravedlivý život mnohdy je a já s tím nic nezmůžu. A pokud bych mohl zasáhnout, karma by mi jistě brzy zdarma ukázala, zač je toho loket. Výsledek? Já si uškodím a tamtomu se stejně nic nestane. A tak nezbývá než bezmocně přihlížet a jen si hlasitě povzdechnout … „Třeba se mu to někdy vrátí.“
A tím jsem si právě uvědomil jednu strašnou věc, a sice že nás cnostnými činí vlastně někdy jen strach z trestu.
Charakter
Jsem si vědom, že ten svůj sem právě před vašimi zraky pokřivil a nemohu na sebe být hrdý, a ani nejsem. Jen raději ukazuji příklady sám na sobě, než abych mířil ukazováčkem. Navíc, ať hodí kamenem, kdo je bez viny. K podobným myšlenkám je třeba vždy přidat ještě příběh, protože nic se neděje jen tak, jak už jsem pravil. Nicméně nevnímejme to jako výmluvu pro svá podobná přání, nebo ještě hůř, činy. Pouze poodstupme a nazřeme podstatu takových skutečností a vyvarujme se zlého.
Okolí nebolí
Všimněte si, že někteří lidé vedle vás začnou v době vašich velkých životních problémů doslova zářit! Nabízejí pomocnou ruku, ale činí tak třeba jen proto, že jim dělá radost vaše závislost na nich, která je nadřazuje.
Existuje jedna bajka, ve které zmrzlý ptáček padne k zemi. Kráva ho zavalí svým trusem a ptáček pookřeje, probere se a dokonce začne zpívat. Jde kolem kočka, vytáhne ho z trusu a? Samozřejmě, sežere ho! Poučení je zde více než zřejmé. Ne každý, kdo se na vás …, to s vámi myslí špatně a ne každý, kdo vás vytáhne z …, vám chce pomoct.
Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com