Celý život, tedy asi jen ti naivnější z nás, čekají na toho pravého životního partnera. Já osobně se utápím v naději „happyendích“ filmů. A zrovna teď si říkám, v jaké části fronty se asi nacházím, že jsem ještě nepřišel na řadu… Nebo stojím omylem ve frontě na problémy? Chci zažít lásku jako… Ale jde to vůbec?
Romeo a Julie jsou nedotknutelný fenomén. A víte proč? Protože se nestihli pohádat a být si nevěrní. Věčná láska jim byla dopřána jen díky tragédii. Jak ale vypadá naděje v reálném životě?
Teď, kdy jsou večery opravdu dlouhé, mám čas nejen číst, ale nechat si vymývat mozek i hollywoodskými komediemi a dramaty. Když tu najednou, zavadím o trilogii, která silně upoutala mou pozornost.
Před úsvitem
Je v pořadí první. Nezvykle dlouhé scény a především nekonečné, mnohdy až vyčerpávající dialogy, ve mně vyvolávaly pocity, že se jednalo snad o studentský film. Vše se díky tomu ale odehrávalo tak přirozeně, že to vypadalo, jako by vzal někdo do ruky mobil a jen točil „támhlety dva“. Tenkrát to ovšem nešlo. Psal se rok 1995.
Příběh? Mladý Američan a ještě mladší Francouzka se potkají ve vlaku. On v sobě našel odvahu ji oslovit, ona pak ještě větší s ním vystoupit ve Vídni a prožít s ním celou noc, venku. Závěr filmu patří naději, kdy se oba zase loučí před vlakem a slibují si rande za půl roku. Sejdou se? Nevím. Film končí.
Před soumrakem
O 9 let později (v reálném čase našich životů) navazuje film zcela logicky. Milenci se tenkrát nesešli. On ale vydal knihu jejich příběhu a čekal, že se ona chytne a přečte si ji. Stalo se a ona ho navštíví při autogramiádě v Paříži, kam tenkrát odjela vlakem. On je toho času ženatý otec od rodiny, ona „jen“ zadaná. Vášeň nevyprchala, naopak v nich sílí pocit, že jsou pro sebe stvořeni a jsou polovinou toho druhého. Touhou protkaný příběh končí tím, že tentokrát neopakují svou chybu z mládí a on zůstává. Tedy asi. Záběr znovu jen naznačuje.
Před půlnocí
Záběr na nohy dítěte a vedle něj kráčejícího otce ukazuje, že je se svým synem. Následně se ukáže, že pouze na dovolené. Uf, tenkrát tedy hlavní hrdina skutečně neodletěl. Píše se rok 2013 a on a jeho vysněná žena z vlaku jsou rodiči krásných dvojčat. A… tady skutečně začíná realita. Je to ten film, kdy postavy opravdu dozrají věkem, ne v maskérně. Vidíte skutečný život. Hlavní hrdince trochu narostl zadek a hlavní hrdina je taky trochu opracován časem. Mají hezký vztah, ale rutina vytváří trhliny v základech vztahu.
Romeo a Julie po dvaceti letech
První díl mě doslova fascinoval. Rázem mi bylo kolem dvaceti a žil jsem jejich láskou a lámalo mi srdce vidět, že si na sebe nevzali číslo a ponechali vše osudu.
V druhém díle tomu trochu pomohli a potkali se jako muž a žena se zkušenostmi, které život přináší, a bez nadějí, které naopak bere.
Ve třetím dějství jsem byl doslova zděšen realitou. Bylo mi líto, jak se vytrácelo pouto a jak všechno nahradily hádky a výčitky se střídajícími se ukazováčky. Všechno hezké bylo pryč. Ona už nebyla tak něžná a roztomilá, ale uměla ranit jako taseným kordem a on měl také své mouchy. Bylo mi obou líto, a říkal jsem si, proč?
Co mě fascinovalo? Že to vše díky rozestupu let působilo tak reálně a ukazovalo to život s růžovými brýlemi na nočním stolku. Konečně někdo, skoro jako v dokumentu, nahlédl za oponu romantikou začínajících a realitou končících vztahů. Beznaděj, dřina, psychické opotřebení, zoufalství, obětování se. Nic z toho v romantických filmech není, neb končí líbezným začátkem.
Chemie
Dávka amfetaminů, kterou naše tělo při zamilovanosti produkuje, je tak na cestu k babičce, ale ne na cestu kolem světa. Láska je nejlevnější droga světa. To vlastně není pravda, někoho stála majlant, ale měla by být. Jenže, potenciál lásky je vyčerpán a vyčpělý flakon zůstává v koupelně jen jako symbol minulosti.
V lidech se musí rodit asi obrovská vůle, aby spolu vydrželi a jeden druhého nezabili. Proč hledáme, co na druhém nenávidět, místo toho, co na něm milovat? Boj o přežití v domácnosti na pár metrech čtverečních, kde hezké vzpomínky visí na stěně v rámečku a ty hrozné ničí naše nitro jako kyselina, jež koluje v krvi Vetřelce.
Sbohem a šáteček
Moji rodiče byli svou láskou vzorem všem. Nehádali se, až na blbosti samozřejmě. Milovali se, až do taťkovy smrti. Taťka říkal mamce každý den, jak ji miluje. Každé ráno startovali pořádným objetím v kuchyni.
Když umírala maminka, stihla mi ještě říct, že taťku sice milovala, ale lásku takovou, že by se vznášela v oblacích, za celý svůj život nezažila.
Zhroutil se mi svět naděje a bylo mi líto, že maminka nic takového neprožila. To, k čemu jsem vzhlížel, nebylo asi takové, jaké mohlo být. Jeden druhého si ale vážili a respektovali se.
A tak si říkám, kudy vede cesta štěstí a jestli existuje nebe a peklo, nebo jsou nám obě ingredience přítomny zde na zemi a my jsme ti, kteří mohou tomu druhému oboje dát i vzít.
Proto, pokud si teď už stoupnu do té správné fronty a bude mi snad konečně dopřáno, vím jedno. Palivo na zamilovanost bude jen na to nechat se vynést na oběžnou dráhu. Ale na cestu vesmírem mi pohonnou hmotou může být jen pokora, obdiv, uznání a nekonečná tolerance. Kde na tohle vezmu? Fakt nevím…
Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com