Jste šokovaní, rozčíleni nebo vyděšení? Tak je to v pořádku, také to se mnou zamávalo. Zkuste číst dál, svůj záměr s touto myšlenkou se pokusím vysvětlit v následujících řádcích.
Sladkých dvacet
Nedávno jsem se dostal k jednomu zajímavému dialogu, kde jsem slyšel naříkat jednu dívku, teprve lehce překračující hranici dvacátého roku věku. Stěžovala si na svého, teď již minulého přítele. Ponejvíce jí vadil jejich nesoulad, kdy ona mu napsala ráno zprávu a pak mu zavolala až v 16 hodin odpoledne s tím, že mu chtěla říct, jaký měla den. Neozvala se mu přes den dřív, protože prostě nechtěla. Jemu to nevyhovovalo, a tak byl označen za padoucha, který uzurpoval její duši. Nebyla ochotna připustit jeho pohled na věc a nechtěla připustit ani jejich společný nárok na dialog, kde by si řekli, co kdo očekává, po čem touží, a našli sobě kompromis. A tak její naříkání na to, jaký je on sobec bylo, jejím vlastním sobectvím, o kterém však nechtěla slyšet ani slovo.
Jak to vidíme my?
Proč uvádím příklad dívky, která logicky svou cestu životem teprve hledá skrze své zkušenosti? Jednoduše proto, že je to podobné tomu, co prožíváme třeba i dalece dvacet let poté. Někteří totiž nahlížejí na svět jen ze své strany, což je do určité míry dobře, neb náš život je skutečně ten nejdůležitější, ale je dobré připustit, že naše chování nemusí vyhovovat našemu protějšku. A pokud se nepokusíme o kompromis, jsme mezi mlýnskými kolesy drtícími naši duši.
Pinball
Při tom všem hloubání jsem si uvědomil, že nás vlastně formuje především neúspěch ve vztahu. To on nám dává uvědomění si sebe sama. Jsme jako kulička v onom automatu, kde se pinká a různě vystřeluje podle toho na co narazí. Lítá všemi směry a my se jí snažíme ve hře udržet co nejdéle. V životě to není jiné. Lítáme za strany na stranu a každý nás někam vystřelí, někdy až do nebe, ale mnohdy se dostaneme na samotné dno, ale teprve tam jsme si ochotni uvědomit, že nás vlastně formují především špatné zkušenosti. Dají nám uvědomit si vlastní váhu, vlastní touhu. Bez bolesti nezjistíme, jak moc dychtíme třeba jen po svobodě, jak velkou moc má letmý dotyk, nebo jak je krásné už jen ticho v přítomnosti milované osoby. Je to proto, že světlo vynikne jen ve tmě.
Voda ve vodě, teplo v teple, akord v symfonii
Vždy jsem si myslel, že nejkrásnější jsou hezké vztahy. No, ony jsou, ale nám nic nedají. Rozhodně ne ve dvaceti. Pokud je ve dvaceti vztah krásný, je to ponejvíce proto, že se nám ten druhý oddal a přestává to být hezké, když chce po čase získat něco i pro sebe. Pak nastává období poznávání života, kdy se na konci dlouhé peripetie a bolesti, jež nám ukazuje kde přesně sídlí srdce v našem těle, dozvíme nejvíce o sobě. Co jsme, co cítíme, jak chceme žít, co nám vyhovuje, s čím se smíříme a s čím rozhodně ne. Teprve pak může do našeho života vstoupit klid, harmonie a partner pro náš život, protože v první řadě ho musíme najít sami v sobě. Teprve tam jsme skálopevně přesvědčeni o tom, co chceme, v čem se cítíme jako zahaleni v kašmíru a kde naše srdce i duše plesají. A právě proto nám dává na začátku víc bolest než radost, která nás neučí nic, než jen že existuje.
Zdroj fotografií v tomto čánku: Shutterstock.com