Asi se shodneme na tom, že občas na sobě máme oblečení, se kterým si nejsme úplně jisti. Stalo se tak už při výběru v obchodě, kdy jsme váhali s jeho koupí. Ale to ono v nás přesvědčilo to druhé, ať si to přeci jen koupíme. U těch odvážnějších bylo výsledkem, že jsme si to vzali jednou na sebe a následně to šlo do skříně – navždy. S naším chováním ve společnosti je to podobné.
Co přesně?
Na krátkém příkladu s oblečením jsem chtěl naznačit zkušenost, kterou bude mít většina z nás. Nejistota vs. pokušení něco vyzkoušet. Známe to možná i s vařením „Co tam dát ještě…“, které vzápětí vystřídá „Hm, tak to už bylo moc…“. Těch cest, kde cítíme pokušení udělat něco jinak, než opravdu máme, je mnoho. To nejdůležitější se ale týká nás samotných. Stalo se vám někdy, že se s někým potkáte, začnete mluvit a uprostřed vlastní věty slyšíte sami sebe už jen ve 3. osobě a svůj text tak vnímáte jako cizí? Uvnitř hlavy naskočí doplňující monolog „Proboha, co to říkám!? A proč to říkám!?“ Prostě se s tím neztotožníte, ale přesto to z vás leze dál jak z rukávu donekonečna navázané šátky kouzelníka.
Tichý blázen
Přesně tak se někdy říká rybářům, kteří jsou na břehu rybníka dlouhé hodiny a kombinují návnady v touze po tom nejlepším úlovku. Občas se stane, že z vody vytáhnou překvapení, protože se na návnadu chytla ryba, kterou by tam druhově prostě nečekali. Anebo byl úlovek příliš malý, nebo naopak šokující svou velikostí. Už tušíte, kam mířím? Učiním teď „chemický“ pokus a smíchám všechny předchozí odstavce dohromady, ať vidíte, co nám z toho vznikne.
Amarouny
Jde o to, že se ve společnosti kolikrát oblékáme do slov, ve kterých se necítíme, přesto je vyslovujeme, nemůžeme si pomoct a nevíme vlastně proč. Možná jde o snahu vyplnit trapné ticho, říkat co se očekává, nebo jde jen o podstatu schopnosti se verbálně projevit, a tak mluvíme jen pro samotné mluvení. Výsledkem je soubor slov, který přiláká přesně to, co je odrazem obsahu oněch vyřčených slov. Pak se ale stane, že na konci udice máme něco, o co vlastně ani moc nestojíme. Vytáhli jsme sumce a chtěli jsme onoho pstruha. Proč došlo k omylu? Nebyli jsme sami sebou. Přesto jsme si to, jako to tričko, odnesli domu a teď žijeme s někým, s kým nechceme.
Kompromis nebrat!
Když už se člověk dostane do určitého věku nebo stupně vnímání, uvědomí si, že mu mnoho věcí není zapotřebí. Nekupuje si oblečení, ve kterém se necítí, vyhýbá se určitému druhu společnosti a v neposlední řadě si dovoluje říkat věci jaké chce (bez touhy druhého zranit), takový luxus si dovolí.
Jde o to, že teprve být sám sebou je vydání se po správné cestě. Jedině tak všechno kolem reflektuje vaše vnitřní pocity, náladu, osobnost. Až tehdy se vám dějí věci, které patří do vašeho života. Sumce nepotkáte, jak je život dlouhý a vás čekají jen vaše příběhy.
Je skvělé stát se znovu dítětem, být tím, čím jste vždy chtěli a říkat věci bez balastu. Jít svou vlastní cestou, ne cestou, kterou očekává společnost a jí nastavený bonton. Po světě chodí tisíce kopií někoho. Buďte sami sebou, jedině tak jste originál.
Zdroj fotografií v tomto článku. Shutterstock.com