Přesně tak ostrou otázku mi položila kamarádova přítelkyně. Tedy poté, co se mě nejdříve zeptala na to, jakou bych si vedle sebe představoval přítelkyni a já jí na to ve svém krátkém monologu odpověděl. Onen monolog čítal po mých životních zkušenostech opravdu jen pár základních „podmínek“, že by se mělo jednat o ženu, svobodnou, a víc jsem vlastně nepožadoval. Přesto mě její otázka doslova položila a já se hluboce zamyslel, co vlastně nabízím já?
Vlastně nenabízím vůbec nic!
Honilo se mi hlavou ponejvíc. Ať jsem přemýšlel zleva doprava, na nic kloudného jsem nepřišel. Nabíhal mi seznam nesmyslů, který jsem přebíral jako trička vyhazující ze skříně a u každého si říkal: „Ne, tohle si dneska nevezmu.“ Opravdu jsem nedokázal najít jedinou věc, kterou bych dokázal zmínit jako silný argument toho, proč by se mnou někdo měl vlastně být.
Vím, co chci!
Ano, všichni jsme si po svých zkušenostech jisti tím, jaké chyby nechceme opakovat. Je to jako chodit do kopce po různých cestách a zjistit, že strmý sráz nahoru je sice nejkratší cestou na vrchol, ale v půlce si uvědomíme, že máme jazyk na vestě a na tuhle cestu jsme nebyli připraveni. Trvá nám tak i půl života, než si najdeme tu pro nás nejvhodnější cestu „na vrchol“.
Vede krásnou přírodou, občas se i zastavíme, rozhlédneme a máme prostě radost ze samotné cesty. Když už se tedy konečně dostaneme do fáze, kdy víme, co chceme a především, co nechceme, tak se nás někdo zeptá, co nabízíme my!?
Veni, vidi, vici
Každý člověk v našem životě je představitel čehosi. Stane se, že se objevují i lidé, kteří vstoupí do našeho příběhu jen s jedinou, ovšem o to více rezonující větou, kterou nám přijdou říct jako repliku ve filmu. A stane se i to, že nám ona věta rezonuje v hlavě třeba celá desetiletí – protože pro nás tehdy byla důležitá a nějak nás formovala, nebo dokonce formuje po zbytek života.
Po těch všech větách, které už jsem ve svém životě zaslechl, tu stojím před další, která se mi vryla hluboko do mysli a vyskočí jistě pokaždé, když budu usilovat o něčí přízeň. Až se tak příště stane, musím nést v hlavě již odpověď, protože zjistit, uvědomit si, že jeden vlastně nemá co nabídnout, je věcí EGO zraňující, však větší pokoru rodící.
Pes jako přítel, přítel jako pes
Když jsem probíral své trápení se svým kamarádem, kdy jsem jen zděšeně sděloval, že vlastně potencionální manželce nemám co nabídnout, chlácholil mě soucitným pohledem a pak pravil: „Máš dům, auto, dobrou práci, nemáš dluhy. To není málo.“ Přesto si myslím, že přesně takový seznam vyslovit před dívkou, bude to jen zkratka, jak ze sebe udělat vola do třech vteřin. „Nechlastáš, nemlátíš holky, jsi spolehlivý,“ pokračoval a já věděl, že ani to není věc, kterou bych přidal na seznam. „Jsi hodnej a rovnej chlap,“ zakončil svůj monolog.
Motýli
Ať už říkal kamarád cokoliv, byl jsem to já, jen jeho očima, nikoliv těmi svými. Myslím, že opravdu důležité je jen jedno, jak se s tím druhým člověkem cítíme a co hezkého v něm dokážeme vyvolat. Jak ale řekneme tomu druhému na začátku, že mu s námi bude dobře, když to navíc sami nevíme? Pro začátek můžeme nabídnout snad jen trochu chemie, která až vyprchá, mělo by zůstat to podstatné – důvod vážit si toho druhého, důvěra, opora, a především touha a odhodlání zůstat i v těžkých chvílích spolu.
„It is nice to be important, but more important is to be nice“
Dovolil jsem si ocitovat filantropa Johna Templetona a záměrně onu větu nechávám v původním znění bez titulků, aby se nevytratila esence jejího poselství. V češtině bychom možná řekli následující: „Je milé být důležitý, ale ještě důležitější je chovat se mile.“
Svou úvahu totiž uzavírám příběhem své letité kamarádky, které jsem se, když se čerstvě vdala, zeptal, jaký je její manžel? „Je to slušný člověk.“ Odpověděla a já si řekl, jestli je něco víc. A přeci jen je. Když to o vás někdo může říct.
Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com