… ten, co se skrývá v nás, zpívá v jedné ze svých nejslavnějších písní Lenka Filipová. Ale co, nebo kdo je čas? Je jako paní Colombová, tu taky nikdo nikdy neviděl. Čas není vidět. Co umíme, je chytit ho na chvilku v grafickém znázornění určitého časového úseku, třeba na chronografu na ciferníku hodinek, hodin, nebo jako digitální číslo na mobilu. Ale tím končíme. Co je tedy onen čas vlastně zač?
Antika nejsou jenom vázičky
Základní kámen antické filozofie položený Pythagorem, následně Sokratem zabývajícím se především etikou a metafyzikou (jsoucnem a bytím) předávající štafetový kolík Platonovi, následně Aristetolovi skončil přes řadu velikánů u Heideggerova Bytí a čas. Jejich snaha nahlédnout na čas ne očima, ale mozkem je skvělá! Snažili se čas uchytit ve své mysli, tam přetavit v cosi uchopitelného a následně přenést do lidské pochopitelné řeči. I když, přiznejme si, jakákoliv problematika uchopená filozofem připadne běžnému smrtelníkovi jen jako slovo obalené dalším tisícem cizích, ještě méně pochopitelných slov. A tak se význam velikánů stává potravou intelektuálů převyšující intelekt mnohého smrtelníka.
Jak vnímáme čas?
Čas vnímáme v podstatě jen díky své paměti a představivosti. Kdybychom nebyli schopni uchovat myšlenky nebo si něco vybájit, nevěděli bychom o něm. Existovalo by jen teď. To tajemné „teď“, které se snažíme najít nejčastěji v meditaci. Jenže ona mysl, především pak její „datová“ kapacita uchopující naše zkušenosti či představy nám dává nejsilnější zbraň pro přežití – schopnost se učit a vyvodit „logický“ závěr. Pamatujeme si, že jsme se v ohni spálili, ale také že úlomek kamene je ostrý a můžeme ho použít jako nástroj. A díky tomu získáváme schopnost se zdokonalovat.
Co by bylo, kdyby nebylo?
V opačném případě by bylo jen teď. Možná bychom se bez paměti zacyklili jako ve filmu Na Hromnice o den více, kdy se kolem hlavního hrdiny točil celý svět každý den úplně stejně. I když lepší příklad je asi film 50x a stále poprvé, kde se hlavní hrdinka postižená amnézií ocitá každý den v nové realitě. V normálním světě by nepřežila, nebyla by schopna udržet v paměti jakoukoliv zkušenost z předchozího dne, vlastně ani hodiny. Na druhou stranu však existují celé národy, které fungují na principu „teď“. I oni pracují s „časem“, jen ho vnímají jinak.
Co je tedy čas?
Čas je kontinuum, které jsme si jako západní společnost naučili porcovat. Čas je přítomný, víme o něm, mluvíme o něm, ale krom hodinek není prostě vidět, a i když můžete namítat a názorně demonstrovat třeba dělení dne a noci, stále se bavíme o procesu, který je kontinuální. Nemá tedy svého přerušení a jako takový neustále teče, stejně jako řeka. Taky do ní neukážete a neřeknete „Hele, támhle plave třičtvrtě na osm!“. Ne, prostě to je řeka, teče přítomností, a tu a tam v ní něco plave – události/dějiny.
Co na to pan Einstein?
Rozhodně nechci rozpitvávat Einsteinovu teorii relativity, která na čas nahlíží z ještě jiné perspektivy. Snad jen stručně můžeme odvodit, že čas plyne v závislosti na prostoru. Přeložil bych to jako tok oné řeky, jež je na začátku třeba jen vyvěrajícím pramenem. Tam se pohybuje pomalu. Silná řeka nabude na své mohutnosti a její rychlost bude zcela odlišná od té u pramene či u vodopádu, kde padá rychle dolů pod vlivem gravitace. No, a máme tu hned rozdělení času, toho stejného, který v závislosti na proměnných plyne zcela odlišně, jako ta řeka.
Snaha uchopit neuchopitelné
Čas překvapivě není jen jeden. Existuje ten, který vidíme na hodinkách, ale existuje i takový, který cítíme někde uvnitř (třeba jako biologické hodiny). Možná je za snahou lapit čas do 24hodinového cyklu jen snaha nás lidí ohraničit si vlastní prostředí, abychom byli schopni pochopit nepochopitelné. Stejně tak jsme to udělali se slovy a věcmi. Všechny věci kolem jsme potřebovali pojmenovat, abychom je začali lépe chápat. Ale strom bude stromem, ať už mu budeme říkat jakkoliv, jemu je to fuk. Ale o tom zase někdy jindy, teď už na to není čas.
Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com