Celý život hledáme smysl svého života. Každý hledá. Ale už jen to, že to děláme, je trochu na hlavu, nemyslíte? Každý v tom hledání navíc hledáme ještě svou odlišnost, své naplnění, svou cestu. Hledáme to, čím bychom chtěli, nebo měli nasytil svou duši.
Když nevíme, opisujeme. Začneme tedy sledovat zdánlivě kolektivní smysl života. Rodina, pracovní úspěch, dotáhnout něco odněkud někam, někým se stát a zanechat stopu hlubší než ve sněhu, nebo v blátě.
V čem je tedy vlastně problém? Všechno je jen jedna veliká iluze, pomíjivý klam. Ale „Není snad smyslem života naplnit svůj předsevzatý cíl?“ řeknete si… Je!?
Cílová páska
Cílovou pásku ovšem neprotínáme v životě jen jednou. Kdyby ano, znamenalo by to, že po dosažení takového cíle, naplnění svého smyslu života, už žádný další není. Je snad největší úspěch jen jeden vrchol a pak už nic? Ne. Těch závodů běžíme v životě celou řadu. Jakmile doběhneme jeden, už trénujeme na další. K čemu? Proč?
Skepse
Pokud by to bylo tak jak píšu, znamenalo by to, ale vlastně i vysvětlovalo, proč tolik lidí po svém opravdovém vrcholu přestává žít. Jenže, sním oběd a za hodinu mám zase hlad. Začnu hledat nové naplnění, nový smysl svého života, logicky. Člověk má prostě pořád hlad a žízeň. A protože potřebujeme k životu jíst a pít, potřebujeme znovu plnit své sklenice.
Neustále potřebujeme věci pojmenovávat a lepit na ně lístečky „Smysl života!“. Nestačí nám pouze být, existovat. Máme potřebu za vším hledat něco vyššího. Co když vám řeknu, že smyslem života je číslo 42!? Modří vědí… Kdo ne a mermomocí to chce vědět, ať klikne sem.
Pro některé z nás jsou smyslem života děti. Ano. Ale jen ve smyslu předání života samotného. Jinak smyslem života nejsou.
Životní pohroma
Blbost? Proč? Přeci, kdyby bylo smyslem života mít děti, znamenalo by to, že po tom co opustí své hnízdo, zmizí s nimi i náš smysl života? Samozřejmě, děti tu budou napořád, jen budou bydlet jinde.
Ale život je tak strašně krutý, že ani tohle nemusí být pravda navždy a osud zasáhne tak tvrdě, že se v životě stane věc nejstrašnější a dítě opustí svět ještě před odchodem svého rodiče. To je opravdová životní tragédie. Jen tím ukazuji, že pokud někdo odejde, neodešel s ním přece smysl našeho života.
Chtít tedy po sobě hledat smysl života je zbytečné. Je to jako chtít pochopit čas. A co ti, kteří neměli štěstí a nejsou rodiče? Můžeme snad tvrdit, že jejich život nemá smysl?
A, B, nebo C?
Jaká z odpovědí je správná, na to co je smyslem života? Není to ani poslední písmeno abecedy Z. Když člověk něco takového ve svém životě hledá, zjistí, že si na sebe šije obrovský bič a navíc úplně zbytečně. Je to nepřiměřený a naprosto zbytečný tlak. Život prostě plyne, stejně jako zmíněný čas. Sestává z tisíce událostí. Hezkých, krásných, špatných i tragických. Není třeba ho hodnotit, soudit. Hledat smysl života je stejné jako se chystat na karneval a shánět si kostým „Tak co, už víš za co půjdeš!?“.
Bible
A teď už si možná říkáte, „To už je moc!“. Ale ano, právě tato nejčtenější kniha světa dává odpověď na některé otázky. Muž středního věku, který zažil na svou dobu obrovský úspěch, zažil vše, dopřával si všech světských slastí, až… Až se zamyslel nad životem samotným, jeho smyslem.
Biblický odkaz na postavu, na kterou jsem narazil v jedné filozofické knize, odkazuje na knihu Kazatel Starého zákona. Přečetl jsem si ji v Bibli, je velmi krátká. Kazatel, ať už jím byl Šalamoun, nebo kdokoliv jiný, mluví ve 3. století před Kristem o věčné pomíjivosti a především o pomíjivosti jako Budhisté o Aničča. Kazatel vše přirovnává k honu za větrem. Právě proto, že všechno na světě je pomíjivé.
Smyslem života je jen jedno, snažit se v něm konat tu a tam i dobro. A tak si usnadněme vlastní cestu a využijme „domácího vězení“ posledních týdnů k tomu, abychom uklidnili svou mysl a změřili si, co je v našem životě opravdu důležité a nevynakládali své úsilí tam, kde toho není třeba. Prostě jen buďme tady a teď a snažme se být spíše to naše lepší já. Svět umí být zlý a nespravedlivý, tak ať v něm jste tím světlem konajícím dobro aspoň Vy.
Jen velmi málo mouder z knihy Kazatel:
„Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka na věky. Všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák.“
„Lépe je slyšet důtku od moudrého, než poslouchat opěvování od hlupáků.“
„Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Také to je pomíjivost. Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci.“